Klaunterapie v Bristolu

Autor: SM 06. 05. 2016 Novinky

Reportáž Vojty Holického z workshopu Educircation v Bristolu.


Dlouho to trvalo zpracovat a integrovat takovou hromadu zážitků, jakou nám zprostředkoval workshop Klaunterapie pod vedením Holly v Bristolu. Na pozadí práce s dětmi přistěhovalců jsme si vyzkoušeli některé techniky navazování kontaktu a prohlubování vztahů. Již tak otevření a sdílní lektoři z mnoha koutů Evropy dostali šanci vytvořit velmi rychle dobře fungující tým a prostředí pro sdílení zkušeností. Poodkryli jsme závoj klaunství a společně s dětmi vytvořili pohádkové site specific představení na Felix Road Adventure Playground.  Za pražský Cirqueon já jakožto Olomoučák a Petra Plachtanski z Branek u Valmezu.

Anglie nás s Petrou přivítala stylově deštěm, hostel však byl jen pár krůčků od autobusáku a kus se šel podchodem, kde navíc hrál borec na kytaru. A vedle měli ještě otevřeno Pakistánci s nebývalým výběrem polských plecháčů. Kam až oko dohlédlo, byly graffiti (i pověstný Banksy nedaleko). A multikulturní kolo se teprve roztáčelo. Na hostelu jsme se začali seznamovat s ostatními lektory. Nejrychleji to šlo s těmi sedmi, se kterými jsme sdíleli pokoj. Výpravy z Řecka, Belgie, Maďarska a Španělska vždy v genderově vyvážených dvojicích jako my. Jen Němci přijeli ve třech a převažoval ženský element. 

Druhý den jsme se společně nasnídali a vyrazili do All Hallows Hall, kde nás čekal připravený hostitelský tým Invisible Youth. Byl také velmi pestrý, složený z Kanaďanky, Iráčanky, Turka, Chilanky a pár Angličanů pod vedením Australanky. Usedli jsme společně do připraveného kruhu vprostřed budovy původně sloužící jako sklad přilehlého kostela a začali týdenní práci na svých mezilidských dovednostech. V takto mnohonárodnostní skupině bylo věru důležité soustředit se zejména na to, co nás spojuje a každý si tak mohl integraci osahat dle svého přímo na dynamice této skupiny.

Týdenní workshop vedla Holly Stoppit, dívka, která vyrostla v cirkusu kroužícím po Anglii a která se nyní živí jako klaunka, režisérka a dramaterapeutka. Každé dopoledne nás vtáhla do svého světa prožívání, uvědomování si pocitů a potřeb a napojování se jeden na druhého. Na meditativně laděné techniky navazovaly nácviky ve dvojicích i skupinách zaměřené na prohlubování očního kontaktu, intuitivní spolupráci, zrcadlení i blokování. Okusili jsme práci s prostorem, rytmem, rozvíjeli jsme pohyb od náznaku po přehánění, zkoumali jsme různé kvality těchto pohybů a to vše opět s ohledem na skupinu. Nonverbální techniky byly doplněny přednáškovou částí o lidských potřebách, NVC (Non Violence Communication) a práci s dětmi.

Každé odpoledne nás potom čekala samotná praxe s místními dětmi zejména z přistěhovaleckých rodin. První den jsme se poprvé setkali na samotném hřišti Felix Road. Mírný déšť sice omezoval naše možnosti, nadšení lektorů a dětí však nikoli. Poprvé jsme se setkali s dětmi, které se měly účastnit společného programu. Nechali jsme se jimi ve skupinkách provést dobrodružným hřištěm, objevili jsme skrytá zákoutí a vyslechli příběhy, které se k hřišti váží. Z těchto sebraných příběhů se později měla stát pohádka pro závěrečné představení.

Následující dny již děti přicházely do All Hallows Hall za námi. Hala se vždy proměnila v kouzelné cirkusové místo se šálami, žíněnkami a spoustou žonglérských hraček. Hráli jsme společně s dětmi hry, které jsme si vyzkoušeli dopoledne. Snažili jsme se podpořit soudržnost skupiny a zároveň vyzdvihnout individualitu každého dítěte. Zaměřovali jsme se na získání základních cirkusových dovedností formou hry a postupně i vytváření charakteru postav do společné pohádky.

A v pátek se všechny postavy rozprostřely po tentokrát sluncem zalitém dětském hřišti, realitu zastřela barevná pohádka, dostavily se davy přihlížejících ze sousedství a děti vdechly život site specific pohádce O královně, která ztratila smích. Vše vrcholilo bujarým veselím pestrých masek a obrovským potleskem. V závěrečném hodnotícím kolečku s dětmi byla atmosféra sounáležitosti a každé z dětí si dle svých slov odneslo něco velmi důležitého.

I v lektorech zůstalo mnoho pocitů a zkušeností, v každém cosi jiného. Program byl náročný a specificky zaměřený na vnímání vlastních potřeb a pocitů. Samotný formát odpovídal terapeutickým setkáním a snažil se jít do hloubky. Zákonitě pak narážel na limity jednotlivých účastníků. Způsob práce humanisticky orientované psychoterapie s expresivními technikami Pesso-Boyden zkrátka nevyhovuje každému. V některých chvílích se ozývala touha po jasnější struktuře či racionálnějším uchopení. Skupinové dynamice také příliš pozornosti věnováno nebylo. Není snadné sdílet niterné pocity se skupinou, kterou znáte sotva pár dnů. Samotný apel na důležitost tohoto sdílení však byl velmi přínosný.

Skupina lektorů pracovala dynamicky i bez vedení. Jedinečná směs otevřených a vřelých lidí velmi rychle utvořila funkční organismus, kde si každý našel své místo a sdílel to, co právě chtěl a potřeboval. Pro mě bylo velmi zajímavé sledovat, jak rychle se tato skupina stmelila, jak rozdíly původu či zkušeností nemusejí nutně tvořit bariéry, jak intenzivní může být prožitek sdílení během tak krátké chvíle. A kolik nových pohledů, zkušeností a přístupů… Jako obrovská rodina bratrů, sester a nezapomenutelné klaunské babičky Vix. 

Měl-li tento výlet zprostředkovat navázání kontaktů křížem krážem Evropou, potom se to jistě zdařilo. Měl-li přinést nové pohledy na již prováděnou práci, pak určitě přinesl.

A Bristol je navíc zajímavé město. Ač neveliké, přesto plné pestré směsice lidí z různých koutů světa. Pouliční umění v podobě graffiti i pouličních muzikantů mísících se s žebráky. Je to město vlídné k cyklistům a objet ho není zase tak náročné. Osobně mě velmi inspirovalo fungování All Hallows Hall, které funguje jako komunitní centrum. Před několika lety jej oskvotoval (squating) jeden místní nadšenec a dnes si v něm hrají děti i dospělí. Jeden večer byl věnován veřejnému ping pongu, den nato se tu zase sešli žongléři a vidět bylo nejen sedm kuželkem ve vzduchu, ale hlavně spoustu lidí užívajících si společně volné chvíle. Podobný start má i cirkusové centrum The  Island, které přestalo fungovat jako policejní stanice a bylo také osídleno bandou cirkusáků, kteří budovu rozzářili a dodnes v ní probíhá mnoho kurzů.

Všeobecná euforie kulminovala na závěrečném večírku. Po klaunském vystoupení svěřenkyně Holly nastoupila balkánská kapela následovaná DJ Radida alias Rada Manussen (koordinátorkou projektu). Než jsme se stihli pořádně vyskákat a se všemi poobjímat, už jsme utíkali deštěm na noční bus do Londýna, a přes Frankfurt až domů.

A stále to doznívá, spousta inspirace a srdce rozšířené o nová přátelství.

VIVA EDUCIRCATION!

Komentáře