Hudební workshop ve Valencii

Autor: SM 17. 04. 2016 Novinky

Reportáž Veroniky Bartošové, zpěvačky a zdravotního klauna.


Vypuklo to 18. ledna 2016. Vlastně to začalo již o den dříve, kdy jsme s Jonášem odlétali z letiště Václava Havla směr Valencie. Jonáš mi byl sympatický již od prvního pohledu a postupně se můj dojem jenom potvrzoval. Seděla jsem u okýnka a tak se mi poštěstilo vidět východ slunce, pode mnou města a městečka. Zkrátka se mi nakonec cestovalo krásně!

            Přeletěli jsme Alpy a pak přestupovali ve Frankfurtu s konečnou přímo ve Valencii. Valencie nás přivítala opravdu krásně: 15 stupňů celsia, sluníčko a palmy. Pro Jonáše tato země nebyla nic nového, ale pro mě to byla absolutní novinka. Poprvé jsem se ocitla ve Španělsku.

Metrem jsme se po příletu dopravili hladce až na hotel. Hlavně díky Jonášově bezchybné navigaci a orientaci jsme ho našli poměrně rychle. Hned první večer jsem prožila nevšední zážitek. V zapadlé uličce hrála kapela z Mexika. Byla to taková krása, že to nelze popsat slovy. Všichni kolemjdoucí zpívali a tančili spolu s muzikanty. Dokonce i pan farář. Nikdy na to nezapomenu. Ještě ten večer se u nás na pokoji hromadně jamovalo. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že každý člen této skupinky je výjimečný a velmi talentovaný.

První den workshopu nás hned ráno vyzvedla Gloria, naše hlavní průvodkyně a opatrovatelka, před dveřmi hotelu. Vypůjčili jsme si kola v místní půjčovně a hurá na místo workshopu. Cesta na místo trvala asi 20 minut. Na kolech jsme se dopravovali každý den a já jsem pokaždé dojela zpocená a hned po ránu velmi příjemně občerstvená. Španělé mají velmi svérázný způsob jízdy na kolech, který tkví především v bezchybném kličkování mezi auty. Já tak bezchybná nebyla, když jsem se třetí den cestou nechtěně opřela o auto jedné madam, která z toho samozřejmě vůbec nebyla nadšená. Cosi na mě pokřikovala a já se sotva stihla omluvit. Musela jsem si totiž hlídat svou skupinku, aby mi neujeli.

Místo workshopu byla velká dvoupatrová hala, přímo hangár, řekla bych. Dokonalé cirkusové zázemí. Všude žíněnky, činky, trampolíny atd., prostě paráda. Nejsem z cirkusového prostředí, a přesto mě to nadchlo a myslím, že nejen mě. Jenom uvnitř byla hrozná zima. Gloria ale sehnala přímotopy, někteří si navlékli vrstvy ponožek a pod nohy jsme si dali deky. Navíc jsme se k sobě všichni dost tulili a tak se to jakžtakž dalo snést.

Naše lektorka Zahira byla naprosto fantastická. Malá, energická a vzdělaná ve svém oboru. Velmi citlivá k potřebám nás všech. První den jsme si pod jejím vedením ukazovali, kde všude a jak vzniká tón. Pro mě jako zpěvačku jsou to důležité informace. Ne, že bych je dříve neznala, ale bylo přínosné si to zase připomenout a zopakovat. Pro některé kolegy nezpěváky to byly samozřejmě zcela nové a zásadní informace. A tak, když se pak tvoření tónů zkoušelo v praxi, někteří byli velmi překvapeni, kde se v nich ten tón vlastně bere. Jedno takové cvičení bylo hluboké nadechnutí a na vydechnutí jsme syčeli. Cvičení je zaměřeno hlavně na bránici. Při syčení ji totiž přirozeně používáme. Tón také může vznikat v prsou, v krku a také v hlavě – odborný název je proto hlavový tón. Využívají ho hlavně operní zpěváci.

Další cvičení bylo ve dvojicích. Dotýkali jsme se břicha, ramen, krku a čela našich kolegů. Ti se opět zhluboka nedechli a poté na vydechnutí vydávali libovolný tón. Tón se měl postupně soustředit do krku, ramen a čela. My přikládali ruce na určená místa. To abychom lépe pochopili co se děje s našim tělem. Správný nádech je do břicha a bez zvedání ramen. Celé tělo pak rezonuje, vibruje, rozšiřuje se a „nafukuje“.

Druhý den jsme navštívili centrum pro Romy, tedy část z nás. Připravili jsme si pro ně pár her, které by je mohli zaujmout, třeba hru Samuraj, ta byla skvělá. Jednalo se ale i o hry s vytleskáváním  rytmu[1]. Nevěděli jsme kolik lidí vlastně přijde. Nakonec přišly čtyři sympatické ženy, které jsme, myslím úspěšně, vtáhli mezi sebe i do hry. Byla to velká legrace a zábava a opět nevšední zážitek. Bylo zajímavé sledovat, jak jsou si španělští Romové, podobní s našimi Romy a jak ohromný potenciál v sobě mají. Zase o trochu víc mě tento zážitek utvrdil v tom, že je třeba se jim věnovat a vytvářet osobní vztahy a přátelství. Dle mého názoru je to jeden z možných receptů, jak změnit jejich způsob pohledu na většinovou společnost a naopak. Navíc jednou z podmínek pro pomoc Romům, je že jejich děti musí splnit školní docházku, což je podle mě skvělé.

Po dopoledních aktivitách pro Romy jsme se vrátili do hangáru. Tam pro nás již měla skupinka kolegů, kteří zůstávali, připravené překvapení. Od Zahiry dostali za úkol připravit si pro nás jakékoliv hudební představení, číslo, zkrátka cokoliv, co by nás nadchlo. To, co nás čekalo, ale předčilo všechna má očekávání. Zavázali nám oči a začala Viacha de sonora. Cesta zvuku. Najednou jsme nic neviděli a jen slyšeli.

Kolem nás najednou byla spousta zvuků. Nic takového jsem nikdy nezažila a považuji to za jeden z největších a nejkrásnějších zážitků v životě. Byli jsme ve vesmíru, v džungli, v tunelu, v továrně, v náruči. Museli jsme absolutně důvěřovat našim kolegům a nechat se vést a unášet zvuky či doteky. Bylo to výjimečné. Já jsem byla naprosto dojata. Když nám sundali šátky, byla jsem jako v transu. Po chvilce už se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy. Bylo to dokonalé a hluboce se mě to dotýkalo. Po společném obědě jsme pokračovali v hledání a objevování zvuků, hlasů a sebe samých. Jedno ze cvičení bylo cítit na "vlastní kůži"; zjistili jsme, jak nám tělo rezonuje a jak se tělo chová, když správně dýcháme.

Třetí den nás navštívil multi-instrumentalista Nelo. Tento den byl ve znamení relaxace. Nelo pro nás připravil hudební program v podobě tibetských misek, ukulele, velkého bubnu a svého hlasu. K tomu vytvořil také malý oltář, na který jsme mohli položit naše osobní a nejmilejší věci. Nelo na oltáři zapálil svíčky a vonné tyčinky. Poté jsme si všichni lehli vedle sebe a relaxace mohla začít. Měli jsme zavřené oči a jen se nechávali unášet zvuky a pocity. Pro mě to byl nadlidský úkol, neboť relaxace všeho druhu nemám příliš v lásce, ale vydržela jsem. Nelo bubnoval na buben z kůže a zpíval. Některé zpěvy zněly jako zpěvy šamanské. Zahira mu asistovala zpěvem a hrkáním na štěrchátka. Poté se přidaly Tibetské mísy. Celá relaxace končila velkým a dlouhým tichem. Na některé to působilo tak silně, že se jim při relaxaci otvíraly různé vzpomínky a některé byly zřejmě velmi bolavé. A tak jsem najednou cítila, že svou kolegyni musím pevně obejmout, aby na tu bolest nebyla sama. Po skončení relaxace jsme měli krátkou pauzu, ale nikdo z nás nesměl promluvit. Ten čas jsme využili každý tak, jak jsme jen chtěli a to ticho všude kolem nás bylo velmi magické. Zbytek dne jsme domlouvali program na den čtvrtý. Tentokrát měla za úkol druhá skupinka navštívit Rumunské ženy a také pro ně připravit krátký program. O tom by ale mohl referovat Jonáš, protože v této skupince byl on.

Čtvrtý den se tedy druhá skupina odebrala k Rumunským ženám. A první skupinka, spolu se mnou, se odebrala na pláž a tam se snažila připravit Viacha de sonora zase na oplátku. Opět jsme připravili program se zavázanýma očima, tentokráte se snahou provést své kolegy jejich životem. Od narození, přes školku, dospívání, první zamilování, zklamání, výběr povolání a stereotyp práce. Naše Viacha de sonora končila slovy, kterými jsme chtěli poukázat na to, že člověk je jedinečný a že jsme pro svět důležití a nepostradatelní. Po těchto slovech jsme kolegům a kamarádům sundali šátky. Posadili jsme je čelem k moři tak, aby se mohli kochat jeho krásou, anebo prostě jen existovat a vstřebávat Viacha de sonora. Osobně si myslím, že se nám to povedlo! Měli jsme na to sice velmi málo času a také nás ve skupině bylo méně, než ve skupině první, ale odvedli jsme dobrou práci. Zbytek čtvrtého dne jsme plánovali program pro jednu Romskou ženu a její děti. Byla to jedna z účastnic našich úterních aktivit v centru.

V den pátý a poslední k nám opravdu přišla na návštěvu Romská rodina. Maminka se synem a dcerkou. Syn měl rok a půl a malé slečně bylo tak osm let. Připravili jsme pro ně na začátek něco k snědku a pak si mohli vyzkoušet žonglování, točení talířem, skákání na trampolíně a podobně. Také se jamovalo a každý z kolegů zahrál svou "národní píseň". Byly to vesměs lidovky, ale bylo to krásné. Zazpívaly se písně ze Slovinska, Mexika, Česka, Německa a Řecka. Bylo to nádherné.

Když jsme se rozloučili s romskou rodinou, začala oslava narozenin naší lektorky Zahiry. Nic velkého, ale bylo to velmi příjemné. Večer po programu jsme již odjížděli směr Sot de Chera. Na nádherné místo v horách, kde o víkendu probíhal cirkusový festival. Na něm jsme pomáhali s organizací. Byl to víkend plný skvělé hudby, žonglérů, artistů a lidí s dovednostmi všeho druhu. Vystupovala zde i naše lektorka s "klaunským" číslem. Jednalo se o krásnou improvizaci na podněty lidí z hlediště. Nerozuměla jsem ani slovo, ale hodně jsem se nasmála.

Také zde proběhla výuka kubánské Salsy. To bylo něco pro mě! Byla jsem nadšená!!! Po dva večery zde hrála odlišná hudba na různých místech a každý si mohl vybrat na kterou půjde a jaké se zúčastní. A to se týkalo nejen hudby. Takto se mí kolegové z workshopu mohli podílet například na absolutně bezchybné fireshow.

V rámci víkendového festivalu jsme také připravili Viacha de sonora pro návštěvníky. Obávali jsme se, že nikdo nedorazí, ale  ve finále dorazilo přes dvacet lidí. Zkombinovali jsme obě naše Viacha de sonora a výsledek byl překvapující. Mělo to obrovský úspěch. Někteří byli velmi dojatí, jiní nadšeni.

V neděli v podvečer jsme se již vraceli zpět do Valencie. Cestou autem jsme sdíleli zážitky a samozřejmě jsme se u toho hodně smáli.

Byli jsme jako rodina. Stali se z nás přátelé a kamarádi. Drželi jsme spolu po celou dobu workshopu. Objímali se spolu a plakali. Podporovali se a dodávali si sil a odvahy. Nebáli jsme se kritiky a sdílení pocitů. Chtěli jsme být zkrátka spolu a to z tohoto hudebního workshopu udělalo nezapomenutelnou část mého života. Do Valencie jsem se jela vzdělávat a získat zkušenosti, které bych mohla využít. Získala jsem velmi cenné informace a věřím, že je využiji k dobrému. Jako zpěvačka a jako lektorka hudebních workshopů i jako zdravotní klaun.

Nevím jak pro ostatní, ale pro mě krásná zkušenost a připomenutí si toho, jak je hudba a zpívání krásné a plné emocí. Jak je zpěv velice osobní záležitostí a že zpívat před lidmi je jako svléknout se do naha a celý se odhalit. Hudba je, dle mého názoru, nejnádhernější formou umění a  vyjádření nejniternějších pocitů. Hudba je zkrátka nejlepším způsobem komunikace a sdílení v mezinárodním měřítku. Možná, že kdyby lidé více zpívali, tančili a muzicírovali, svět by byl lepším a laskavějším místem k životu.

Děkuji za tuto možnost, nikdy nezapomenu!


[1] Hru s vytleskáváním rytmu jsme potom použili jako další cvičení. Zahira nám nejdříve ukázala pár rytmů. Naše těla fungovala jako mapa. Každý úder měl své číslo a své místo na těle. Společně jsme pak vytleskávali několik rytmů. Dostali jsme úkol vytvořit svůj vlastní rytmus a ten pak předvést a naučit ostatní. Ve skupinkách po třech až šesti jsme tleskali jako o život. A některé rytmy byly velmi povedené.

 

Komentáře